LAURENA

Svět se mi občas zdá postavený na hlavu – Laurena se chová jako pes. Chodí vzorně u nohy, snad jen povel „sedni“ musíme ještě dopilovat. Nemusím na ni mít ani ohlávku, ani vodítko. I přivolání má ukázkové.  Bára si naopak nechce moc přiznat, že je pes. Jak utrousila Klárka při strouhání: „Ona Barča byla už od malička tak trochu kůň.“

Dokud jsem neměla Laurenku, netrávila jsem u koní na jízdárně každý den. Náhražkou každodenního kontaktu s větším živým tvorem se mi ideálním řešením zdál být pes, který by alespoň velikostí připomínal poníka. Výběr plemene byl jednoznačný – se slabostí pro irského setra jsem se nejspíš narodila. Na konci dubna 2005 jsme si z chovné stanice v Březové přivezli baculaté, zpupné štěňátko, které si nás už dopředu vybralo jednoduše – ihned po našem příchodu se oddělilo od ostatních sourozenců, okamžitě se mi plnou silou zakouslo do prstu a už nepustilo.

Náš zrzavý poklad sice nese vznešené jméno Barbra Mahagon Dream, ale po několika málo prvních minutách jsme ji překřtili na „Divou Báru“. A hned od počátku jsme jí dopřáli objevovat velký svět. Dostala svůj vlastní cestovní pas a stala se z ní turistka na plný úvazek.

Od malička se mnou také absolvovala pravidelné tréninky na jízdárně. Koně vyhledává víc než ostatní psy. Jsou jejími většími kamarády a tady musím uznat, že její náklonnost k nim a pramalý respekt je občas na úkor její bezpečnosti. Motá se jim neustále pod nohama, dělá jim společnost v boxe a neustále pusinkuje. Takže jsem si přidělala víc práce, protože musím být ve střehu, aby nedošlo k nějakému problému či zranění.

Je skvělé pozorovat, jak se vzájemně ovlivňují. Moji koňští svěřenci kdysi bývali vyplašení, jakmile se kolem nich prohnalo psí stvoření, ale třeba klisna Santa - ta psy vysloveně nesnášela. Troufalec, který se od ní nedržel dostatečně daleko, okusil i sílu koňských zubů. Na její obranu musím uvést, že naštěstí s ničím horším než pocuchanou fazónou nebo uslintaným kožichem žádný ze psů z jejího úřadování neodcházel. Moje počáteční obavy z reakce Santy vůči Barče se naštěstí rychle rozplynuly. Postupem času svoji nevoli vůči Báře schoulené v náručí (tedy to platilo jen několik málo týdnů, potom začala nezřízeně růst) potlačovala a akceptovala její neustálou přítomnost vedle mě. Báře, která mě někdy svými nápady a skopičinami přivádí na pokraj šílenství, ale jsem vděčná za jednu důležitou věc – z dřívějších bázlivých provozních koní, kteří se rozprchli jak hejno vrabců poté, co kolem nich proběhl pes, se za tu dobu stali spolehliví jedinci. Nehnou brvou ani v případě, že se z ničeho nic vynoří z vysoké trávy, honí se v jejich blízkosti s jiným psem, nebo když si zrovna vzpomene, že každému ze svých osedlaných kamarádů bez varování vyjádří svoji náklonnost velkou pusou na čumák. Díky svým pozorovacím schopnostem odkoukala některé prvky z chování koní i jejich pohybu. Na Báry chování náležící výhradně rodu equus jsem se zaměřila až poté, co si moje rodina a potažmo také známí posteskli, že se chová jako kůň. A že to jim ještě scházelo….

Přiznám se, že do té doby mě podobnost s koňmi vůbec nenapadla, tak nějak mi vše splývalo.

Ale více jsem si Báry začala všímat při překonávání nejrůznějších kolmáků, oxerů i vodního příkopu, přes které strašně ráda skáče. Jen, co koním postavím nějaký ten skůček, první, kdo ho okamžitě vyzkouší, je právě Barča. Má styl skoku nápadně podobný parkurovým koním a dodnes mě rozesměje tichá poznámka jedné udivené členky klubu: „Vždyť ona si snad sama počítá i odskok!“

Podobnost s chody a ruchy koně se dá docela slušně odhadnout. Při troše dobré vůle a představivosti ovládá prodloužený klus i cval, precizní překroky, prozatím rozložené přeskoky, couvání v dokonalé linii a stavění se na zadní. To ostatně odkoukala od veselé a neustále poskakující kobylky Kiwy. Ta pro Báru byla asi hodně inspirativním tvorem, protože k tomu všemu přidala ještě vyhazování zadníma. Nejsem si jistá, zda kobylka vyhazovala z radosti, ale u Báry to platí stoprocentně. A věřte mi, že tenhle naučený prvek se prostě přehlédnout nedá. Takže i já jsem nakonec uznala, že se nám pejsek, dříve štěkající, dnes frkající, pomalu a jistě převtěluje do koně. Ví, co chutná koním, a tak před suchými psími bobulemi logicky upřednostňuje mrkev, jablka nebo tvrdý chleba. 

Na jízdárně věděla, že se po tréninku koním dále věnovat nebudu a že si je domů nepovezu. U Laureny je to bohužel jiné. Vycítila, že se stala velkou konkurentkou. Žárlí na ni. A natolik silně, že když ji vezmu do Hipocentra, přehlíží ji, jako by tam vůbec nikdo takový nebyl. Věnuje se raději honičkám s kočkami.